MILAN GRYGAR A DANIEL VLČEK: PROVÁDĚNÍ
12. 12. 2025 – 19. 2. 2026
Galerie Cella, Matiční 4, Opava

kurátor: Jakub Frank
spolupráce: Antonín Gazda

Zahájení výstavy proběhne v pátek 12. 12. v 18 hodin a jeho součástí bude hudební performance Lucie Vítkové/Luc Vitk a Jess Robinson, které uvedou vlastní interpretace partitur Milana Grygara.

Galerie Cella uzavírá druhý rok výstavního cyklu věnovaného průkopníkům zvukového umění výstavou Milana Grygara a Daniela Vlčka. Autory, které od sebe dělí dvě generace, propojuje zájem o souvislosti mezi viděným a slyšeným – vzájemný vztah mezi obrazem a zvukem a s ním spojenou časovostí malířského díla.

Výstava představí výběr obrazů Milana Grygara z osmdesátých let – období, v němž se naplno rozvíjí jeho důraz na vztah mezi barevnou plochou, geometrickou konstrukcí a zvukem. Daniel Vlček připravil pro výstavu instalaci tvořenou obrazy a chromoskopem – zařízením určeným pro převádění barevných informací z obrazu do zvukové kompozice.

Název výstavy odkazuje k interpretaci – provedení hudební skladby, která je potenciálním výsledkem čtení obrazu jako partitury –, ale také k časovosti obrazu, která se v díle obou autorů výrazně projevuje. Malíř jako by návštěvníka provázel, divák jako by před obrazem prodléval, obraz sám jako by trval.

Milan Grygar (*1926) se propojením zvuku a obrazu zabývá od poloviny šedesátých let, kdy si poprvé uvědomil, jaký zvuk vydává tužka, uhel či dřívko při kresbě na papíře a začal ho nahrávat na magnetofonové pásky. Vztah mezi viděným a slyšeným se poté pro něj stal hlavním tématem a filozofií jeho tvorby. Grygarovu výstavu v Domě umění v roce 1970, na jejímž zahájení autor živě ozvučoval vznik prostorových partitur, můžeme směle považovat za první výstavu zvukového umění v Československu. Zvuk a hudební uvažování ale provázejí Grygarovu malířskou tvorbu až do současnosti, kdy se od lineárně konstruovaných obrazů a minimalisticky pojednaných ploch – partitur nabízejících hudebních interpretaci – navrací k jednoduchému opakovanému gestu, navazujícímu na principy ze šedesátých let.

Obrazovou plochou, barvou a geometrickým tvarem na jedné straně a zvukem, jeho šířením, akustickými vlastnostmi a fyzickým působením na straně druhé se ve své tvorbě zabývá také Daniel Vlček (*1978). Zdroj jeho inspirace vychází předně z průzkumu zvuku a hudby. Jako hudebník a producent digitální generace přistupuje ke svým malířským kompozicím jako k fragmentům hudebních skladeb, v nichž se potkávají různé frekvence či vrstvy zvuku, prolínají se na obrazové ploše a vytvářejí bohatě vrstvené struktury v omezené barevné paletě. Ve spolupráci s multimediálním umělcem a technologem Antonínem Gazdou vyvinuli a sestrojili chromoskop – zařízení pro snímání obrazové plochy a její přenos do zvuku. Zařízení tak pomocí kamery snímá detaily obrazu, analyzuje jejich barevnost a převádí je do zvukové kompozice, která zní prostorem galerie.

Výstava v Galerii Cella navazuje na cyklus výstav věnovaný průkopníkům a raným experimentátorům na poli zvukového umění. První výstava představila Milana Knížáka jako autora zvukových performancí, partitur a objektů. Další výstavy uvedly zahraniční umělce a umělkyně – Hanse Petera Kuhna, Petera Ablingera, Katalin Ladik, Paula Panhuysena, Milana Adamčiaka, Rolfa Juliuse nebo Philla Niblocka. V roce 2026 se na výstavách v Galerii Cella představí např. německá umělkyně Christina Kubisch nebo belgický umělec Aeroundt Jacobs.

Za zápůjčky děkujeme Museu Kampa – Nadaci Jana a Medy Mládkových, Nadačnímu fondu 8smička, Humpolec, Muzeu umění Olomouc a panu Luďku Rýznerovi.

Výstavu finančně podpořilo Ministerstvo kultury ČR a Statutární město Opava.

Kurátor: Daniel Brożek

Instalace polského umělce Beniamina Gluszka je poctou Alvinu Lucierovi, průkopníkovi využití EEG v experimentální hudbě (Music for Solo Performer, 1965) a inovátorovi zvukového umění (Music on a Long Thin Wire, 1977), zároveň však oživuje odkaz krakovského neurofyziologa Adolfa Becka (1863–1942), objevitele akčního potenciálu mozku a jednoho z prvních badatelů v oblasti encefalografie. Gluszek vyniká svým přístupem ke zvukové instalaci, v níž využívá technologické principy ranných experimentátorů v oblasti zvuku i vědy.

Beniamin Głuszek
Tvůrce zvukových instalací, teoretik hudby. Jeho hlavním zájmem je sonifikace elektrické činnosti lidského mozku (EEG). Své práce prezentoval v Česku, Nizozemsku, Skotsku a Polsku – mimo jiné na festivalech Varšavský podzim, AudioArt, v rámci Přehlídky umění Survival či cyklu Canti Spazializzati.
https://neuromuzyka.pl/

Alvin Lucier (1931–2021)
Skladatel, průkopník experimentální hudby a sound artu, profesor Wesleyan University, člen skupiny Sonic Arts Union (spolu s Robertem Ashleym, Davidem Behrmanem a Gordonem Mummou). Jako první systematicky zkoumal fyzičnost akustických jevů, mechanismy vnímání zvuku a zvukové vlastnosti prostoru. „My všichni z něj vycházíme.“

Daniel Brożek
Kurátor a teoretik zvuku a zvukového umění. Kurátoruje Přehlídku umění Survival a cyklus Canti Spazializzati. Je členem Pracoviště pro výzkum zvukové krajiny Vratislavské univerzity. Dlouhá léta spolupracoval s časopisem Glissando, galerií PLATO v Ostravě či festivalem Sanatorium zvuku, vedl blog Canti Illuminati. Jako Czarny Latawiec vystupuje jako hudebník, autor zvukových instalací a hudby pro divadlo.

Instalace, které budou na výstavě v Galerii Cella představeny, vznikly v rámci festivalu Přehlídka umění Survival (Struny snu, 2019) a cyklu Canti Spazializzati (Clocker, 2022).

27. 6. – 30. 8. 2025
Galerie Cella
Vernisáž v pátek 27. 6. v 18.00 v Galerii Cella. 

Výstava Práce (prostě jevy) v Galerii Cella představuje filmové a hudební dílo skladatele, filmaře a fotografa Philla Niblocka (1933–2024).

„Žádný vrchol, žádný vývoj, žádná gradace – prostě jevy.“
— P. N.

Niblockova rozsáhlá filmová série The Movement of People Working obsahuje více než 25 hodin filmového materiálu a vznikala od roku 1973 v zemích jako Peru, Mexiko, Maďarsko, Hongkong, Brazílie, Lesotho, Portugalsko, Čína, Japonsko, na Sumatře a v Arktidě. Spojujícím prvkem filmů je fokus na základní repetitivně vykonávaná gesta manuální práce.

Niblock natáčel nejprve na barevný 16mm film, později používal video a digitální technologie. Jeho přístup je důsledně dokumentární a formálně minimalistický. Kamera nevypráví, ale pozoruje. Sledujeme lidi při opakujících se, často fyzicky náročných úkonech: při kování, barvení, rybaření, sklizni, broušení. Tyto scény nejsou doprovázeny komentářem ani dějovou linií – rozvíjejí se v reálném čase a soustředí se na lidský pohyb a úsilí.

Filmový materiál doprovázejí Niblockovy typicky hlasité hudební kompozice – mikrotonální drony vzniklé postprodukovaným vrstvením nahrávek akustických nástrojů. Stejně jako filmový obraz i hudba pracuje s jemnými proměnami, minimálním vývojem a prostorovou hutností. Přesto ji sám autor považuje za narativnější než své filmy.

Obraz a zvuk nejsou synchronizovány v tradičním smyslu – fungují ve volném, proměnlivém vztahu. Instalace projektu The Movement of People Working se při každém uvedení konfiguruje jinak. Verze pro Galerii Cella, která vznikala ve spolupráci se synem Jasperem Niblockem a partnerkou Katherine Liberovskayou, tak nabízí jedinečný výběr filmů a kompozic.

Výstava je doprovodnou akcí k festivalu Ostravské dny. V průběhu konání festivalu (21.–30. 8.) je galerie otrevřena ÚT–SO 9–17h.

Galerie Cella
17. 4. – 19. 6. 2025 

kurátor: Jakub Frank
spolupráce: Maija Julius

Když Rolf Julius v roce 1980 poprvé vystavil svou fotografickou sérii Deichlinie (Linie hráze) doplněnou reprodukovaným zvukem, poukázal tím na pozoruhodnou souvislost mezi viděným a slyšeným. Souvislost, která se pro Juliusovu tvorbu stala ústředním motivem, a která zároveň vnesla novou citlivost do toho, čemu v různých obměnách říkáme klangkunst, sound art nebo zvukové umění. Horizont se na jednotlivých fotografiích Deichlinie nepatrně proměňuje, ale zůstává statický, až zvuk cinkání přicházející z reproduktorů nejprve zleva, pak zprava, dodává dílu zdání pohybu.

Vztah mezi vizuálním a audiálním u Rolfa Juliuse není synestetickým přenosem ve stylu raného modernismu, nejde ani o vztah ryze konceptuální – přenos mezi viděným a myšleným. Svou citlivostí dílo zapadá do dobového myšlení o zvuku, tichu a všem mezi tím, jako to pomáhal definovat John Cage, La Monte Young či Morton Feldman. Juliusův intermediální přenos spočívá ve schopnosti vnímat zvuk jako výtvarný materiál, který má svůj tvar, strukturu, barvu, povrch, tvrdost nebo velikost, anebo jako prostor, který má svou rozlehlost, hloubku a atmosféru.

Julius se ve svém umění zároveň dokázal stávat objekty, prostředími nebo barvami. Dokázal rozpoznat zvuk, který v sobě nesl kámen a přenést ho do hudební kompozice, která jako by zněla přímo z nitra kamene. Podařilo se mu rozeznít místa v krajině tak, že se sama místa stala hudbou. V jeho instalacích žlutá barva zněla žlutě a červená červeně, ať už v našich uších, nebo jen v hlavě. 

Hudba [pod tvýma nohama] je první výstava Rolfa Juliuse v Česku. Jeho stopy však nacházíme i jinde. V archivu Jiřího Valocha je uloženo několik prací, které Julius věnoval Jiřímu Valochovi a Milanu Knížákovi. Knížák o setkání s Juliusem a jeho dílem píše (obdivně) také ve svých vzpomínkách. V roce 1982, tedy v době, kdy Julius teprve prozkoumával možnosti nového jazyka, vystoupil na pozvání Jiřího Valocha v Brně, kde představil také několik svých kreseb. Tady jej Valoch seznamuje s tehdejší brněnskou uměleckou scénou. Jedna práce Rolfa Juliuse se nachází ve sbírce Památníku Lidice, kam se dostala díky aktivitě kurátora Reného Blocka na konci devadesátých let. Překlad Juliusova zásadního textu Pokoje klidu vyšel v roce 2023 v katalogu k výstavě Místa chvění v 8smičce. 

Série Deichlinie, tedy první z Juliusových zvukových prací, byla vystavena v roce 1980 na do té doby nejvýznamnější výstavě věnované zvukovému umění Für Augen und Öhren. V množství výrazných jmen tehdy začínající Julius jistě mohl zapadnout, mezi díly zvukových konceptualistů, performerů, autorů zvukových objektů a technologických instalací, musela už tehdy pro pozorného návštěvníka Deichlinie působit osobitě. Po pětačtyřiceti letech vystavujeme dílo v Galerii Cella společně s dalšími pracemi z osmdesátých a devadesátých let, které reprezentují vývoj v díle Rolfa Juliuse od prací využívajících vzájemné ovlivňování vizuálního a slyšeného, přes “malé zvuky” reprezentované drobnými hrajícími objekty až k ikonickým zavěšeným reproduktorům.

Všechny práce jsme vybrali ve spolupráci s umělcovou dcerou Maijou Julius, která se stará o Juliusovu pozůstalost a je zodpovědná za správnou prezentaci jeho díla. Za její cennou spolupráci a za veškerou péči, kterou dílu Rolfa Juliuse věnuje, ji tímto děkujeme.

Výstava je podpořena z dotace Ministerstva kultury České republiky a Statutárního města Opava.

MILAN ADAMČIAK: SIZYFOVSKÉ ROBOTY
Galerie Cella
14.2.–3.4.2025
kurátorka: Lucia Gregorová Stach

Vernisáž proběhne v pátek 14.2. v Galerii Cella za účasti kurátorky.

V roce 2025 pokračujeme sérií výstav věnovanou předním zvukovým umělcům a umělkyním, kteří ovlivnili obor zvukového umění nejen vlastní uměleckou či skladatelskou tvorbou, ale zasadili se i o šíření povědomí organizační a akademickou činností.

Výstava Milan Adamčiak: Sizyfovské roboty nabízí vhled do mnohovrstevného tvůrčího vesmíru jednoho z nejzajímavějších (česko)slovenských neoavantgardních umělců. Milan Adamčiak (1946–2017) byl muzikolog, umělec, performer a polyhistor, který spojoval hudbu, výtvarné umění, filozofii, literaturu a performanci do osobité experimentální vize, jež svým způsobem zpochybňovala konvenční formy umělecké tvorby. Svůj multimediální program postavil na „sisyfovské práci“ s každodenními předměty, obrazy a zvuky, kterými proměňoval všední skutečnost v nevšední, běžné situace v momenty objevů. Autorské hudební nástroje typu „udělej si sám“ vyráběl z nalezených materiálů, jako jsou kovové odřezky, sklo či dřevěný odpad – využíval je nejen jako funkční performativní nástroje, ale zároveň jako autonomní sochařské objekty. Jádrem jeho tvorby byly dnes již ikonické grafické partitury, konceptuální umění a interdisciplinární spolupráce.

Výstava představuje také jeho interaktivní objekt z období působení v experimentálním kolektivu Transmusic Comp., jehož prostřednictvím řada osobností současného umění, performance a hudby uváděla do života radikální myšlenky rezonující například s mezinárodním hnutím Fluxus, Johnem Cagem a New Music, ale také s podobně laděnou intermediální uměleckou alternativou v západní i východní Evropě. Zařazením Adamčiaka do širších kontextů umění zdůrazňujeme mezinárodní význam jeho díla, zároveň jej však chápeme jako hluboce zakořeněné ve specifickém kulturním a historickém kontextu Slovenska. Adamčiakův mnohovrstevnatý program vznikal především v prostředí kultury rozdělené totalitním režimem na oficiální a neoficiální sféru, což mu přinášelo výzvy, utrpení, ale také menší i větší vítězství.

Lucia Gregorová Stach

Hans Peter Kuhn: 

Undefined Landscape IV / Nevymezená krajina IV

Do prostoru původní klášterní oratoře, která navazuje na hlavní výstavní sál Domu umění, navrhl německý umělec Hans Peter Kuhn světelně-zvukovou instalaci Undefined Landscape IV / Nevymezená krajina IV. Mediální instalace pracuje s působivou světelnou atmosférou a komplexní zvukovou kompozicí pro 16 reproduktorů. Každý reproduktor je spárovaný s běžnou stolní lampou. Mezi dvěma frekvencemi zvukového a světelného vlnění jakoby vznikalo zvláštní bezčasí. Každý pár stojí osamoceně a vytváří si svůj uzavřený prostor pro výměnu informací. Vakuum mezi dimenzemi. Kosmická krajina s šestnácti bílými děrami, které jsou spolu propojeny a komunikují prostřednictvím skrytého galaktického systému. Zároveň společně prostupují do svého okolí a sehrávají se v jednom působivém světelně-akustickém univerzu. Světlo i zvuk vyplňují fyzický prostor oratoře, zároveň jej však přesahují do všech směrů, prolínají se s přiléhající instalací Matěje Franka a nehmotně vstupují i do presbytáře kostela sv. Václava.

Instalace Undefined Landscape byla dříve představena na výstavách v japonské Tokushimě (2007), v Berlíně (2008) a v belgickém Mons (2011). Výstava v Domě umění probíhá paralelně s Kuhnovou výstavou v Galerii Cella pořádanou Bludným kamenem (Hans Peter Kuhn: Cycles / Cykly, Galerie Cella a Hovorny, 3. 5.–20. 6. 2024).

Hans Peter Kuhn (*1952)

Žije a působí v Berlíně a v Amino (JP)

Německý umělec a skladatel Hans Peter Kuhn je aktivní na mezinárodní umělecké scéně od konce sedmdesátých let. V době, kdy jako zvukový technik a autor zvuku pracoval v divadle Schaubühne am Halleschen Ufer v Berlíně, začal spolupracovat s výraznými osobnostmi soudobého divadla, choreografie, scénografie a tance. Tato spolupráce jej spojila mj. s avantgardním americkým režisérem Robertem Wilsonem, s nímž od té doby Kuhn spolupracoval na více než třiceti představeních a instalacích. V roce 1993 společně získali ocenění Zlatý lev na Bienále v Benátkách. Od osmdesátých let Kuhn kromě zmiňovaného působení v prostředí současného divadla a tance vystupuje i jako umělec a autor prostorových instalací. Jeho hlavním zájmem je prostorové působení světla a zvuku. Dokonalé ovládnutí technologií mu umožňuje precizně utvářet prostředí ať už pracuje uvnitř galerie nebo v exteriéru. Rozměrné site-specific instalace ve veřejném prostoru připravil mj. v New Yorku, Leedsu, Singapuru, Pittsburghu nebo v Berlíně. Jeho dílo je zastoupeno v předních zahraničních sbírkách a vystavoval v institucích v Evropě, Spojených státech, Japonsku a v dalších zemích. Od roku 2012 vyučuje na Univerzitě umění v Berlíně. Výstavy Cycles / Cykly v Galerii Cella a následná Undefined Landscape IV / Nevymezená krajina IV v Domě umění v Opavě jsou jeho prvním představením v České republice.

www.hanspeterkuhn.com

PAUL PANHUYSEN: KDE BYDLÍ APOLLÓN / WHERE APOLLO DWELLS
12. 11. 2024 – 30. 1. 2025
Galerie Cella
kurátor: Miloš Vojtěchovský

Vernisáž proběhne v úterý 12. 11. v 18h v Galerii Cella.

Pátá výstava ze série o předních evropských umělcích a umělkyních, kteří rozšířili pojetí a hranice oboru zvukového umění představí práce Paula Panhuysena (1934 – 2015). Výstava Kde Bydlí Apollón nabízí malou ukázku z mnohostranného a rozsáhlého díla mezioborového umělce a kurátora, který bývá uváděn v jedné řadě s výraznými osobnostmi dějin intermediálního umění druhé poloviny 20. století. V Galerii Cella představíme zvukovou instalaci s názvem ‘La vie est une guitar sur la quelle vous nʼaimez jouer que même air éternellementʼ. Francis Picabia. (Život je jako kytara, na kterou hrajeme pořád stejnou melodii), která měla svoji premiéru na výstavě při symposiu Průsvitný posel v Plasích v roce 1994. Sestává z dvanácti kovových kotoučů rozmístěných na podlaze do konstelace tzv. „magického čtverce“, podle barokního matematika a básníka Claude Gaspara Bacheta de Méziriac. Pod každým kotoučem je umístěn zesilovač a reproduktor, které jsou propojeny do relé se zvukovými čipy, neustále kombinujícími 12 identických krátkých melodií. Matematickou kombinatoriku „magických čtverců“ použil Panhyusen také v sérii velkých barevných tisků „Dvě rodiny 64 čtverců“, odkazujících na postupy používané Johnem Cagem v grafických hudebních partiturách. Logické a magické je součást jednoho konceptu reality a tvorby. Součástí instalace jsou fotografie a ukázky z vydavatelské činnosti Het Apollohuis (Apollónova domu).

Paul Panhuysen (1934–2015) byl nizozemský skladatel, vizuální a zvukový umělec a kurátor. Je iniciátor a zakladatel mezinárodního uměleckého centra Het Apollohuis v Eindohovenu (1980 – 2001). Bývalá továrna na tabák kde s ženou Hélène pracovali a žili, spojovala funkce galerie, studia, umělecké rezidence i organizační infrastruktury pro tvorbu a prezentaci zvukových instalací, soch, koncertů volné improvizace a experimentální a elektronické hudby. Panhuysen studoval výtvarné umění na Jan van Eyck Academy v Maastrichtu a sociologii na Utrechtské univerzitě a po pokusech s abstraktním expresionismem (kolem roku 1964) a minimalismem (do roku 1966) se pod vlivem hnutí Fluxus začal věnovat hudbě, zvukovému umění, performanci a instalacím. Jeho společenská angažovanost a víra v poslání experimentálního umění jako katalyzátoru společenské proměny se rozvíjela už od šedesátých let minulého století: v roce 1967 založil „Svobodnou komunitu globálního města míru a radosti“, o rok později nadnárodní soubor pro improvizovanou hudbu „Maciunas Ensemble“, od 80 let řídil Het Apollohuis. Ve zvukových instalacích často kombinoval dlouhé napnuté struny od piána, které byly mechanicky, nebo elektronicky rozeznívány, s předměty denní potřeby. Vystavoval, vystupoval a připravil řadu výstav a festivalů na různých místech v Evropě, USA a Asii. Pod značkou Het Apollohuis vydal řadu zvukových nosičů a katalogů.

Výstava byla podpořena z dotace Ministerstva kultury ČR, Statutárního města Opava a Státního fondu kultury.

Katalin Ladik: HOMO LUDENS
27.8.–31.10.2024
Galerie Cella, Matiční 4, Opava
Vernisáž proběhne v úterý 27.8. v 18 hodin v Galerii Cella.

kurátor: Jakub Frank

Výstava Katalin Ladik je čtvrtou ze série věnované předním evropským umělcům a
umělkyním, kteří a které ve své tvorbě rozšiřují pojetí zvukového umění. Na výstavě
HOMO LUDENS Ladik představuje video reflektující její dosavadní básnířskou
tvorbu, koláže, partitury a vizuální práce i nedávné realizace ze série „vyšívaných
zvuků“ a „zpívajících truhel“. Tyto práce jsou doplněny ukázkami a dokumentací
klíčových projektů ze sedmdesátých a osmdesátých let. Na zahájení proběhne
performance autorky, v níž představí svou sonickou poezii. Výstava si klade za cíl
představit Katalin Ladik jako umělkyni, která je schopna neustále přicházet s novými
nápady, vracet se k minulým projektům a aktualizovat je pro 21. století, ale
především vždy pozorně poslouchat a interpretovat své okolí prostřednictvím
vlastního sonického jazyka.

Katalin Ladik (*1942) je maďarská umělkyně, performerka a básnířka narozená
v Srbsku a aktuálně usazená v Budapešti. Přestože o sobě mluví předně jako o
básnířce, nechává poezii zcela otevřené hranice, což v její tvorbě znamená volný
přesun od psaného textu k vizuálním kolážím a grafickým partiturám, k performancím
a akcím, vokálním interpretacím psaného či vizuálního znaku nebo třeba k
rozhlasové a divadelní tvorbě. Mezi lety 1973–1976 byla členkou skupiny
Bosch+Bosch. V současné době spolupracuje se svým partnerem Josefem
Schreinerem.

Představení monografie Matěje Franka Smrt Slunce. Prázdná místa, která vychází u příležitosti stejnojmenné výstavy, proběhne ve čtvrtek 8. srpna v Domě umění v Opavě. Publikace vychází v edici Bludného kamene. V rámci představení proběhne komentovaná prohlídka výstavy a koncert experimentálního hudebníka Martina Režného. 

Kniha obsahuje kromě podrobné dokumentace výstavy v Domě umění také přehled Frankovy tvorby od roku 2013 do současnosti a řadí ji do tematických kapitol, které uvádějí texty mezinárodního kolektivu autorů a autorek. Texty do publikace přispěli britský historik umění Mark Gisbourne, čeští historici umění Viktor Čech a Miloš Vojtěchovský a jihokorejská kurátorka Jieon Lee. Úvodní text napsala Barbora Kundračíková, editorka knihy a kurátorka výstavy. Společně s Matějem Frankem knihu pro tisk připravil grafik Pavel Coufalík. 

Publikace vychází v autorské edici deseti kusů, které pro autora připravilo olomoucké Centrum grafických papírů. Vydání druhého nákladu je naplánováno na září 2024. Jako doprovodnou publikaci k výstavě pořádané Opavskou kulturní organizací, která trvá do 18. srpna, knihu vydává spolek Bludný kámen.

Vydání finančně podpořilo Ministerstvo kultury ČR. 

Smrt Slunce
 
Mezi okamžikem smrti Slunce – jeho vyhasnutím – a momentem, kdy se o něm dozvíme, uplyne asi 8 minut. To odpovídá době, kterou potřebuje světlo – a v tomto případě tma – k překonání vzdálenosti mezi Sluncem a Zemí. O momentu, který se odehrál v minulosti, bychom neměli v daném okamžiku tušení a museli bychom jen nést fatální, nedozírné a nepředvídatelné následky.
 
Kolik smrtí Slunce v současné době probíhá a po které nastane kolaps toho, co známe? Pandemie Covidu, která na chvíli zastavila svět? Útok impéria, které zapomnělo zkolabovat, na Ukrajinu? Útok teroristů na Izrael a následné nepochopitelné nevybíravé srovnávání Gazy se zemí? Atentáty na vrcholné politiky v Evropě i USA? Toto je jen stručný výčet možných smrtí sluncí týkající se střední Evropy, a k jejichž následkům zatím nedohlédneme. 
 
Krátce po zahájení výstavy mi někdo, nepamatuju si kdo, rozšířil mou perspektivu. Zmínil  zrození nových Sluncí, které možná už proběhlo a probíhá, o nichž se ale dozvíme se stejným zpožděním.
 
18.7.2024 Matěj Frank

PETER ABLINGER: NICHT WIR / NE MY
Galerie Cella, Matiční 4, Opava
28.6.–15.8.2024

Vernisáž proběhne v pátek 28.6. v 17 hodin v Galerii Cella.

kurátor: Jakub Frank

Výstava Petera Ablingera, rakouského hudebního skladatele a zvukového umělce žijícího v Berlíně, bude třetí ze série výstav věnovaných předním evropským zvukovým umělcům, kteří formovali médium zvuku v galerijním prostředí.

Umělecké práce Petera Ablingera budou v ČR představeny na samostatné výstavě poprvé. V prostorách Galerie Cella budou vystavená díla ze série Weiss/Weisslich, věnovaná hlubokému průzkumu bílého šumu, kterou Ablinger rozvíjí od roku 1980. Instalace 12 Kassettenrekorder (12 magnetofonů), doprovázená instrukcemi k uvedení, bude zahájena performancí na vernisáži výstavy. Doplněna bude sérií objektů Kopfhörer (Sluchátka), Schneckengehäuse (Ulita), Rauschempfänger (Světový přijímač), v nichž Ablinger navádí návštěvníka ke zbystření poslechu a vyladění sluchového aparátu.

Jedna z nejnovějších Ablingerových instalací, Nicht Wir (Ne my), kterou na výstavě v Galerii Cella představíme, využívá efektu rezonance a zpětné vazby vznikající v uzavřeném okruhu. Nicht Wir se tím stává samostatnou entitou, která zní bez potřeby vnějšího vstupu a odráží pouze akustické vlastnosti svého okolí. „Někdy, když se k instalaci přiblížíme příliš blízko, rozhodne se sama utichnout a po našem vzdálení se opět rozezní.“

Výstava byla finančně podpořena Ministerstvem kultury ČR, Statutárním městem Opava a Rakouským kulturním fórem v Praze.