CORE OF THE COALMAN (UK), MOONCUP ACCIDENT (CZ), ROUILLEUX (CZ) | koncert
6. 11. 2025, 19:00
Galerie Cella

Core of the Coalman (UK)
Jorge Boehringer je interdisciplinární umělec, skladatel, performer a výzkumník působící v Newcastle Upon Tyne ve Velké Británii. Svou eklektickou a experimentální tvorbu promítá do instalovaných akustických prostředí, komponované hudby, prostorového zvuku, performancí, textů a vizuálního umění. Pomocí zvuku a poslechu zkoumá pozornost, nestabilitu a časovost v ekologickém prostředí i každodenním životě. Boehringer pravidelně vystupuje jako sólista v noiseovém projektu Core of the Coalman, který je otevřeným skicářem v neustálém vývoji, artikulovaném starými i novými nástroji a médii. Vydává také počítačovou hudbu pod pseudonymem On Growth and Form a vystupuje v duu Kneeling Coats s skladatelkou a hudebnicí Eleanor Cully, která je také jeho partnerkou ve všech dalších oblastech. V současné době je výzkumným pracovníkem v oboru sonifikačního designu a estetiky na Newcastle University. 
www.coreofthecoalman.bandcamp.com
www.jorgeboehringer.com

Rouilleux (CZ)
Rouilleux patří už od debutu Zugzwang k utajeným pokladům české scény. Projekt Luboše Rezka charakterizuje introvertní skladatelství prosté ambicí, které organicky zapojuje drone, hluk i fragmenty kytarových žánrů. Rouilleux se nikdy zcela nevzdává svobody amorfních forem, i tak ale jeho skladby fungují jako silné písně – za což vděčí schopnosti napsat silnou melodii, ale především mimořádnému hlasu a jeho naléhavosti s podtónem zoufalství. Aktuálně vyšla nahrávka The Fold, která představuje v řadě sestav fungující projekt v nejradikálnější poloze: 17minutový kus se z připravených fragmentů sestaví pokaždé jinak. Ultimátní volnost, která přesto zní organicky. 
www.rouilleux.bandcamp.com
www.thefold.rouilleux.net

Mooncup Accident (CZ)
Projekt pražského hudebníka, dramaturga a zakladatele labelu Klang-und-Krach Jana Klamma (v letech 2013–2017 duo s básnířkou a výtvarnicí Kristinou Láníkovou) je zaměřený na manipulaci se sonickými nehodami. Zatímco glitch devadesátých let, spojený s laptopovou hudbou, byl založen na estetizaci odpadních zvuků, Mooncup Accident se pomyslně vrací do doby, kdy slovo glitch ještě neoznačovalo nic jiného než poruchu. Hlas, diktafony, kytara, piezosnímače i neurotické pohyby rozvíjejí etiku smetiště: odpadky se neskládají do promyšlených koláží, nýbrž se kupí v nestejnoměrné skrumáže. Tvorba Mooncup Accident je – stejně jako každá správná skládka – dezorganizovaná, vrstevnatá, trochu nebezpečná, a přitom lákavá. Dají se v ní nalézt zajímavé věci, anebo taky nic. 
www.mooncupaccident.bandcamp.com

PRIX RUSSOLO | poslechový večer
13. 11. 2025, 18.00
Galerie Cella, Opava

Zveme vás na poslechový večer skladeb vybraných v rámci mezinárodní soutěže PRIX RUSSOLO. Součástí večera bude hlasování o nejlepší skladbu.

Seznam skladeb bude uveřejněn před konáním akce.

____

Od svého vzniku v roce 1979 zkoumá Cena Luigiho Russola (Prix Russolo) nové zvukové oblasti, které se otevřely díky výzkumu na pomezí hudby, malířství a metafyziky, jímž se zabýval skladatel, malíř a myslitel Luigi Russolo (1885–1947).

Jako klíčová postava hudby 20. století se Russolo proslavil roku 1913 svým manifestem Umění hluků (L’arte dei rumori), v němž rozvíjí myšlenku, že všechny zvuky – zejména ty pocházející z průmyslového světa – mají své místo v hudební orchestraci. Od teorie přešel k praxi, když vytvořil řadu zvukových strojů, mezi nimi slavné:
• Intonarumori (hlukové nástroje / „bruiteurs“),
• Rumorharmonium / Russolofon,

a stal se tak průkopníkem hlukové hudby, která předznamenala vznik konkrétní a elektronické hudby.

Russolo se od počátku snažil prostřednictvím obrazu i zvuku dosáhnout vyšších stavů vědomí. V tomto duchu rozšiřuje Prix Russolo od svého 33. ročníku své pole zkoumání o veškerou akusmatickou a elektronickou hudbu, která činí nehmotné viditelným či slyšitelným – v dvojím pohybu zmaterializování ducha a spiritualizace hmoty.

Z došlých návrhů od hudebníků a skladatelů z cleého světa bylo vybráno sedm děl, která budou od července do prosince 2025 představena v několika městech. Vítěze Ceny Russolo určí hlasování publika během těchto koncertů a bude oznámen na závěrečném koncertu Prix Russolo.

9. 10. 2025
19:00
Galerie Cella, Opava

Erik a Petr se poprvé setkali v Kanadě na podzim 2021, od té doby hráli na několika festivalech v Česku a Francii a natočili album L’horizon des événements, které vydal v květnu 2023 kanadský label Tour de bras. V tomto duu je zvuk skutečnou komunikační platformou.

ErikM je francouzský skladatel, hráč na elektroniku a výtvarník. Jeho tvorba odkazuje k intimní, politické, ale také populární a vysoké kultuře. Ke zvukům přistupuje jako k živým organismům, které jsou vždy v pohybu, vždy otevřené riziku náhody nebo potěšení. Když si ve svých improvizacích pohrává se všemi těmito protiklady, dosahuje jeho vystoupení nových výšin intenzity, přičemž se střídá porozumění a senzace, vážnost a fraška, očekávání a instinkt. Mezi jeho významné spolupracovníky patří Luc Ferrari, Christian Marclay, Mathilde Monnier, FM Einheit nebo Otomo Yoshihide. https://www.erikm.com/

Petr Vrba je jednou z klíčových postav české experimentální hudby a neúnavným propagátorem volné improvizace. Hraje na trubku, klarinety, syntezátory a další elektronické nástroje. Jako trumpetista Vrba zkoumá zapojení trubky do nových kontextů a vytváření nových kontextů jinými prostředky, a to jak akustickými, tak elektronickými. Prokazuje přitom obdivuhodnou vynalézavost poháněnou fascinací akustickým zážitkem. https://vrrrba.cz/

Kurátor: Daniel Brożek

Instalace polského umělce Beniamina Gluszka je poctou Alvinu Lucierovi, průkopníkovi využití EEG v experimentální hudbě (Music for Solo Performer, 1965) a inovátorovi zvukového umění (Music on a Long Thin Wire, 1977), zároveň však oživuje odkaz krakovského neurofyziologa Adolfa Becka (1863–1942), objevitele akčního potenciálu mozku a jednoho z prvních badatelů v oblasti encefalografie. Gluszek vyniká svým přístupem ke zvukové instalaci, v níž využívá technologické principy ranných experimentátorů v oblasti zvuku i vědy.

Beniamin Głuszek
Tvůrce zvukových instalací, teoretik hudby. Jeho hlavním zájmem je sonifikace elektrické činnosti lidského mozku (EEG). Své práce prezentoval v Česku, Nizozemsku, Skotsku a Polsku – mimo jiné na festivalech Varšavský podzim, AudioArt, v rámci Přehlídky umění Survival či cyklu Canti Spazializzati.
https://neuromuzyka.pl/

Alvin Lucier (1931–2021)
Skladatel, průkopník experimentální hudby a sound artu, profesor Wesleyan University, člen skupiny Sonic Arts Union (spolu s Robertem Ashleym, Davidem Behrmanem a Gordonem Mummou). Jako první systematicky zkoumal fyzičnost akustických jevů, mechanismy vnímání zvuku a zvukové vlastnosti prostoru. „My všichni z něj vycházíme.“

Daniel Brożek
Kurátor a teoretik zvuku a zvukového umění. Kurátoruje Přehlídku umění Survival a cyklus Canti Spazializzati. Je členem Pracoviště pro výzkum zvukové krajiny Vratislavské univerzity. Dlouhá léta spolupracoval s časopisem Glissando, galerií PLATO v Ostravě či festivalem Sanatorium zvuku, vedl blog Canti Illuminati. Jako Czarny Latawiec vystupuje jako hudebník, autor zvukových instalací a hudby pro divadlo.

Instalace, které budou na výstavě v Galerii Cella představeny, vznikly v rámci festivalu Přehlídka umění Survival (Struny snu, 2019) a cyklu Canti Spazializzati (Clocker, 2022).

27. 6. – 30. 8. 2025
Galerie Cella
Vernisáž v pátek 27. 6. v 18.00 v Galerii Cella. 

Výstava Práce (prostě jevy) v Galerii Cella představuje filmové a hudební dílo skladatele, filmaře a fotografa Philla Niblocka (1933–2024).

„Žádný vrchol, žádný vývoj, žádná gradace – prostě jevy.“
— P. N.

Niblockova rozsáhlá filmová série The Movement of People Working obsahuje více než 25 hodin filmového materiálu a vznikala od roku 1973 v zemích jako Peru, Mexiko, Maďarsko, Hongkong, Brazílie, Lesotho, Portugalsko, Čína, Japonsko, na Sumatře a v Arktidě. Spojujícím prvkem filmů je fokus na základní repetitivně vykonávaná gesta manuální práce.

Niblock natáčel nejprve na barevný 16mm film, později používal video a digitální technologie. Jeho přístup je důsledně dokumentární a formálně minimalistický. Kamera nevypráví, ale pozoruje. Sledujeme lidi při opakujících se, často fyzicky náročných úkonech: při kování, barvení, rybaření, sklizni, broušení. Tyto scény nejsou doprovázeny komentářem ani dějovou linií – rozvíjejí se v reálném čase a soustředí se na lidský pohyb a úsilí.

Filmový materiál doprovázejí Niblockovy typicky hlasité hudební kompozice – mikrotonální drony vzniklé postprodukovaným vrstvením nahrávek akustických nástrojů. Stejně jako filmový obraz i hudba pracuje s jemnými proměnami, minimálním vývojem a prostorovou hutností. Přesto ji sám autor považuje za narativnější než své filmy.

Obraz a zvuk nejsou synchronizovány v tradičním smyslu – fungují ve volném, proměnlivém vztahu. Instalace projektu The Movement of People Working se při každém uvedení konfiguruje jinak. Verze pro Galerii Cella, která vznikala ve spolupráci se synem Jasperem Niblockem a partnerkou Katherine Liberovskayou, tak nabízí jedinečný výběr filmů a kompozic.

Výstava je doprovodnou akcí k festivalu Ostravské dny. V průběhu konání festivalu (21.–30. 8.) je galerie otrevřena ÚT–SO 9–17h.

15. 5. 2025
Galerie Cella
Matiční 4, Opava

Maria Komarova je interdisciplinární umělkyně, jejíž tvorba se pohybuje na pomezí performance, scénografie, sound artu a instalace. Inscenováním a technickým přetvářením běžných předmětů Komarova zdůrazňuje zvukový a vizuální potenciál
ne-lidského světa. Pracuje se zvukem jako performativním médiem a průběžně vyvíjí DIY elektroakustické objekty jež nechává dočasně obývat místa performancí a instalací.
https://mariakomarova.org/

Csocsó je elektronický sólový projekt bruselského perkusionisty Daniela Dariela (mj. člena Umarell & Zdaura, Wash Club a Edibles), ve kterém pomocí sampleru kondenzuje své mnoholeté nahrávky. Projekt si klade za cíl produkovat vlastní digitální prostory, ve kterých se objekty zvukové paměti mohou reformovat, rozvíjí se v „rámec plný houstnoucích textur a volně vázaných rytmů. Zní to jako přeměna ve stroj který koktá, hýbe se, tančí, probouzí se a hroutí se.“ (OCCII, Amsterdam)
https://csocso.bandcamp.com/

Galerie Cella
17. 4. – 19. 6. 2025 

kurátor: Jakub Frank
spolupráce: Maija Julius

Když Rolf Julius v roce 1980 poprvé vystavil svou fotografickou sérii Deichlinie (Linie hráze) doplněnou reprodukovaným zvukem, poukázal tím na pozoruhodnou souvislost mezi viděným a slyšeným. Souvislost, která se pro Juliusovu tvorbu stala ústředním motivem, a která zároveň vnesla novou citlivost do toho, čemu v různých obměnách říkáme klangkunst, sound art nebo zvukové umění. Horizont se na jednotlivých fotografiích Deichlinie nepatrně proměňuje, ale zůstává statický, až zvuk cinkání přicházející z reproduktorů nejprve zleva, pak zprava, dodává dílu zdání pohybu.

Vztah mezi vizuálním a audiálním u Rolfa Juliuse není synestetickým přenosem ve stylu raného modernismu, nejde ani o vztah ryze konceptuální – přenos mezi viděným a myšleným. Svou citlivostí dílo zapadá do dobového myšlení o zvuku, tichu a všem mezi tím, jako to pomáhal definovat John Cage, La Monte Young či Morton Feldman. Juliusův intermediální přenos spočívá ve schopnosti vnímat zvuk jako výtvarný materiál, který má svůj tvar, strukturu, barvu, povrch, tvrdost nebo velikost, anebo jako prostor, který má svou rozlehlost, hloubku a atmosféru.

Julius se ve svém umění zároveň dokázal stávat objekty, prostředími nebo barvami. Dokázal rozpoznat zvuk, který v sobě nesl kámen a přenést ho do hudební kompozice, která jako by zněla přímo z nitra kamene. Podařilo se mu rozeznít místa v krajině tak, že se sama místa stala hudbou. V jeho instalacích žlutá barva zněla žlutě a červená červeně, ať už v našich uších, nebo jen v hlavě. 

Hudba [pod tvýma nohama] je první výstava Rolfa Juliuse v Česku. Jeho stopy však nacházíme i jinde. V archivu Jiřího Valocha je uloženo několik prací, které Julius věnoval Jiřímu Valochovi a Milanu Knížákovi. Knížák o setkání s Juliusem a jeho dílem píše (obdivně) také ve svých vzpomínkách. V roce 1982, tedy v době, kdy Julius teprve prozkoumával možnosti nového jazyka, vystoupil na pozvání Jiřího Valocha v Brně, kde představil také několik svých kreseb. Tady jej Valoch seznamuje s tehdejší brněnskou uměleckou scénou. Jedna práce Rolfa Juliuse se nachází ve sbírce Památníku Lidice, kam se dostala díky aktivitě kurátora Reného Blocka na konci devadesátých let. Překlad Juliusova zásadního textu Pokoje klidu vyšel v roce 2023 v katalogu k výstavě Místa chvění v 8smičce. 

Série Deichlinie, tedy první z Juliusových zvukových prací, byla vystavena v roce 1980 na do té doby nejvýznamnější výstavě věnované zvukovému umění Für Augen und Öhren. V množství výrazných jmen tehdy začínající Julius jistě mohl zapadnout, mezi díly zvukových konceptualistů, performerů, autorů zvukových objektů a technologických instalací, musela už tehdy pro pozorného návštěvníka Deichlinie působit osobitě. Po pětačtyřiceti letech vystavujeme dílo v Galerii Cella společně s dalšími pracemi z osmdesátých a devadesátých let, které reprezentují vývoj v díle Rolfa Juliuse od prací využívajících vzájemné ovlivňování vizuálního a slyšeného, přes “malé zvuky” reprezentované drobnými hrajícími objekty až k ikonickým zavěšeným reproduktorům.

Všechny práce jsme vybrali ve spolupráci s umělcovou dcerou Maijou Julius, která se stará o Juliusovu pozůstalost a je zodpovědná za správnou prezentaci jeho díla. Za její cennou spolupráci a za veškerou péči, kterou dílu Rolfa Juliuse věnuje, ji tímto děkujeme.

Výstava je podpořena z dotace Ministerstva kultury České republiky a Statutárního města Opava.

MILAN ADAMČIAK: SIZYFOVSKÉ ROBOTY
Galerie Cella
14.2.–3.4.2025
kurátorka: Lucia Gregorová Stach

Vernisáž proběhne v pátek 14.2. v Galerii Cella za účasti kurátorky.

V roce 2025 pokračujeme sérií výstav věnovanou předním zvukovým umělcům a umělkyním, kteří ovlivnili obor zvukového umění nejen vlastní uměleckou či skladatelskou tvorbou, ale zasadili se i o šíření povědomí organizační a akademickou činností.

Výstava Milan Adamčiak: Sizyfovské roboty nabízí vhled do mnohovrstevného tvůrčího vesmíru jednoho z nejzajímavějších (česko)slovenských neoavantgardních umělců. Milan Adamčiak (1946–2017) byl muzikolog, umělec, performer a polyhistor, který spojoval hudbu, výtvarné umění, filozofii, literaturu a performanci do osobité experimentální vize, jež svým způsobem zpochybňovala konvenční formy umělecké tvorby. Svůj multimediální program postavil na „sisyfovské práci“ s každodenními předměty, obrazy a zvuky, kterými proměňoval všední skutečnost v nevšední, běžné situace v momenty objevů. Autorské hudební nástroje typu „udělej si sám“ vyráběl z nalezených materiálů, jako jsou kovové odřezky, sklo či dřevěný odpad – využíval je nejen jako funkční performativní nástroje, ale zároveň jako autonomní sochařské objekty. Jádrem jeho tvorby byly dnes již ikonické grafické partitury, konceptuální umění a interdisciplinární spolupráce.

Výstava představuje také jeho interaktivní objekt z období působení v experimentálním kolektivu Transmusic Comp., jehož prostřednictvím řada osobností současného umění, performance a hudby uváděla do života radikální myšlenky rezonující například s mezinárodním hnutím Fluxus, Johnem Cagem a New Music, ale také s podobně laděnou intermediální uměleckou alternativou v západní i východní Evropě. Zařazením Adamčiaka do širších kontextů umění zdůrazňujeme mezinárodní význam jeho díla, zároveň jej však chápeme jako hluboce zakořeněné ve specifickém kulturním a historickém kontextu Slovenska. Adamčiakův mnohovrstevnatý program vznikal především v prostředí kultury rozdělené totalitním režimem na oficiální a neoficiální sféru, což mu přinášelo výzvy, utrpení, ale také menší i větší vítězství.

Lucia Gregorová Stach

RÓBERT GÁL, JAKUB GUZIUR, MARTIN KLIMEŠ — TEXTY 
13. 12. 2024 v 17.30h
Galerie Cella, Matiční 4, Opava

Ve výstavě Paula Panhuysena proběhne čtení tří autorů, kteří ve své tvorbě volí experimentální či mezižánrové literární prostředky.

Róbert Gál (1968), enfant terrible slovenské literatury, se již několik desetiletí zabývá především filozofickým aforismem. Z aforismu pak podniká dobrodružné výlety do jiných žánrů, do prózy, do eseje a do básní v próze. Navzdory minimální čtenosti a kritické reflexi jeho knih je Róbert Gál dlouhodobě nejpřekládanějším slovenským autorem do angličtiny, a tedy ve světě nejznámějším současným slovenským autorem.
Jeho poslední kniha Traktát (2021), volně inspirována Traktátem Ludwiga Wittgensteina (1921), vyšla kromě anglického překladu (Tractatus, 2022) také jako audiokniha (2023), a připravuje se její vydání v Turecku (2024) a v Německu (2025). Fragmenty z umlčaného života (2024), připravené autorem na čtení v Opavě, formálně navazují na Traktát, a dají se číst jako próza, poezie i jako filozofie. 
Více na www.robert-gal.com

Jakub Guziur (1978) žije v Ostravě, vystudoval anglickou filologii a dějiny anglické a americké literatury na Univerzitě Palackého v Olomouci. Publikoval řadu monografií o angloamerických umělcích (Mythus Ezry Pounda /2004/, Příliš těžké lyry: Eseje o rekonstrukci smyslu v Eliotově Pustině a Poundových Cantos /2008/, Slepnoucí Apollon, kastrovaný Dionysos: Pohledy na kulturu v moderní době /2008/, Mýtus Boba Dylana /2014/, Bob Dylan mezi obrazy: Intermediální zkoumání /2016/, Ezra Pound v (post)kultuře: Modernistovy obrazy v (uměleckých) médiích /2018/, působí také jako překladatel, redaktor a editor. Jakub Guziur navazuje ve své tvorbě na mezinárodní experimentální poezii 60. let a své průzkumy uvádí v kontextu současné digitální epochy. Vydal pět knih vizuálních textů: Pavěk (2009), Protiznaky (2012), Vizuální esej (2016), Revolver (2017), a Mythogramy (2021). Jeho verbovizuální tvorbu shrnuje monografie Matissovo světlo (2023). Vystavuje od roku 2012. Je členem Klubu konkretistů 3. Jakub Guziur v Galerii Cella představí své pojetí vizuálního eseje, nekonvenčního útvaru na pomezí vizualizovaného esejistického textu a básnické meditace.

Martin Klimeš (1960) žije a pracuje v Opavě. Od první poloviny 80. let se zabývá konceptuálním uměním, několikrát samostatně vystavoval a účastnil se řady skupinových výstav. Pracoval jako kurátor, galerista a organizátor hudebně-zvukových koncertů a festivalů. Působí ve spolku Bludný kámen. Kromě různých pojednání o výtvarném umění píše podivné texty a deníky. V r. 2024 vydal publikaci Zvukový deník.
Martin Klimeš přečte výběr z cyklu Každý den, který byl původně určen pro vizuální podobu a takto také již byl prezentován. Po dobu několika let každý den zaznamenával zvuky, které zaslechl v jednu stejnou denní dobu. Seznam slyšených zvuků referuje nejen o zvukovém prostředí obklopujícím každodenní život autora, ale dokumentuje i místa jeho pohybu. Podoba textů z cyklu Každý den vychází více z konceptuální akce než z tradice samotné literatury. 

PAUL PANHUYSEN: KDE BYDLÍ APOLLÓN / WHERE APOLLO DWELLS
12. 11. 2024 – 30. 1. 2025
Galerie Cella
kurátor: Miloš Vojtěchovský

Vernisáž proběhne v úterý 12. 11. v 18h v Galerii Cella.

Pátá výstava ze série o předních evropských umělcích a umělkyních, kteří rozšířili pojetí a hranice oboru zvukového umění představí práce Paula Panhuysena (1934 – 2015). Výstava Kde Bydlí Apollón nabízí malou ukázku z mnohostranného a rozsáhlého díla mezioborového umělce a kurátora, který bývá uváděn v jedné řadě s výraznými osobnostmi dějin intermediálního umění druhé poloviny 20. století. V Galerii Cella představíme zvukovou instalaci s názvem ‘La vie est une guitar sur la quelle vous nʼaimez jouer que même air éternellementʼ. Francis Picabia. (Život je jako kytara, na kterou hrajeme pořád stejnou melodii), která měla svoji premiéru na výstavě při symposiu Průsvitný posel v Plasích v roce 1994. Sestává z dvanácti kovových kotoučů rozmístěných na podlaze do konstelace tzv. „magického čtverce“, podle barokního matematika a básníka Claude Gaspara Bacheta de Méziriac. Pod každým kotoučem je umístěn zesilovač a reproduktor, které jsou propojeny do relé se zvukovými čipy, neustále kombinujícími 12 identických krátkých melodií. Matematickou kombinatoriku „magických čtverců“ použil Panhyusen také v sérii velkých barevných tisků „Dvě rodiny 64 čtverců“, odkazujících na postupy používané Johnem Cagem v grafických hudebních partiturách. Logické a magické je součást jednoho konceptu reality a tvorby. Součástí instalace jsou fotografie a ukázky z vydavatelské činnosti Het Apollohuis (Apollónova domu).

Paul Panhuysen (1934–2015) byl nizozemský skladatel, vizuální a zvukový umělec a kurátor. Je iniciátor a zakladatel mezinárodního uměleckého centra Het Apollohuis v Eindohovenu (1980 – 2001). Bývalá továrna na tabák kde s ženou Hélène pracovali a žili, spojovala funkce galerie, studia, umělecké rezidence i organizační infrastruktury pro tvorbu a prezentaci zvukových instalací, soch, koncertů volné improvizace a experimentální a elektronické hudby. Panhuysen studoval výtvarné umění na Jan van Eyck Academy v Maastrichtu a sociologii na Utrechtské univerzitě a po pokusech s abstraktním expresionismem (kolem roku 1964) a minimalismem (do roku 1966) se pod vlivem hnutí Fluxus začal věnovat hudbě, zvukovému umění, performanci a instalacím. Jeho společenská angažovanost a víra v poslání experimentálního umění jako katalyzátoru společenské proměny se rozvíjela už od šedesátých let minulého století: v roce 1967 založil „Svobodnou komunitu globálního města míru a radosti“, o rok později nadnárodní soubor pro improvizovanou hudbu „Maciunas Ensemble“, od 80 let řídil Het Apollohuis. Ve zvukových instalacích často kombinoval dlouhé napnuté struny od piána, které byly mechanicky, nebo elektronicky rozeznívány, s předměty denní potřeby. Vystavoval, vystupoval a připravil řadu výstav a festivalů na různých místech v Evropě, USA a Asii. Pod značkou Het Apollohuis vydal řadu zvukových nosičů a katalogů.

Výstava byla podpořena z dotace Ministerstva kultury ČR, Statutárního města Opava a Státního fondu kultury.